Tady je Majkyho:-)

Původně jsme měli být dneska doma, ale jelikož jsem šikulka a už nekašlu, panička se smilovala a vzala nás na slibovaný trekk s Cedrikovcema. Dokonce i vymyslela trasu a musím říct, že se jí fakt povedla. Hradešín-Žernovka-Jevany-Vyžlovka-Doubravčice-Masojedy-Hradešín, celkem necelých 26km.

Byly s Terkou dohodlé, že Cedrikovci dorazí k nám ráno ve čtvrt na 9, abychom max v 9 vycházeli, ale bohužel naše bus doprava zklamala. Terka po sedmý psala, že ten bus, co měl jet nejel a další jede až v půl osmý, takže u nás budou kolem devátý. Panička si teda mohla ještě na chvilku zalízt do pelíšku, ale ne na moc dlouho. Už v osm zas pochodovala bytem, připravovala nás, dobalovala zbylý věci a vyháněla z pelechu páníčka, který přijel v 5, ale po osmý zas musel jet do práce. Když ho konečně přesvědčila, že by měl už vstávat, mohla se zas vrátit k našim věcem. Naskládala všechno do batůžku, oblíkla se a šlo se ven. Trošku jsme se prošli, vyvenčili a pak nasedli do auta a popojeli kousek k hlavní, kde jsme čekali na Cedrikovce. Přijeli velice záhy, takže jsme mohli vyrazit. Cedrik byl dán do MÝHO kufru, což jsem teda hned okomentoval, ale nebylo zbytí museli jsme se tam vecpat a mohli jsme vyjet. Panička si překvapivě nastudovala trasu (autem) den předem, takže jsme nezabloudili a za chvíli už byli na místě. Zaparkovali formánka u křižovatky, kde jsme vycházeli i se tam vraceli, takže super výchozí bod a začlo kšírování, připínání a rozplejtání.:-) Když byla akce dokonána, vyšli jsme na dnešní trekk. Jak jinak jsme se ztratili, ovšem, že to bude hned 500metrů po vyjití, to jsem opravdu netušil.:-) Ale nebylo to tak hrozný. Jen jsme prostě uhli o trošku dřív, takže jsem jen nabrali správný směr a za chvilku zas narazili na naší červenou značku.

Cesta krásně ubíhala a musím teda říct, že i okolní příroda byla fakt krásná. Dokonce nám i svítilo sluníčko, takže den na vejšlap jak dělanej.

Ještě před Žernovkou jsme potkali mladou, devítiměsíční fenku bordeauxské dogy a Cedrik nás na chvíli zdržel, protože museli hrát. Byla to krásná holčička, jen majitelé toho o výchově psa asi moc nevěděli. Prý neposlouchá, tahá na vodítku a tak, hm, a kdopak jí to asi nenaučil? Já nevím, proč si většina lidí myslí, že pes umí poslechnout na slovo od přírody. No jo no, co naděláme. Zbytek cesty probíhal relativně v klidu. Jen Cedrik se v jednu chvíli rozhodl, že ten štrůdl, kterej panička jedla a ze kterýho nám ani jednomu nedala ani kousek, bude jeho a nejdřív si došlápl na Bojara, kterej se prostě stáhl, jak je jeho dobrým zvykem a ač panička Cedrikovi nedoporučovala, aby totéž zkoušel na mě, nevzal si tuto radu k srdci a za chvilku vystartoval i po mě. Chyba. Nejsem Bojar a velice rychle jsem jeho drzost ztrestal. Byl z toho trošku rozhozen a jak si rychle začal, taky tak rychle skončil. Tereza ho podrobila známe trojkombinaci sedni-lehni-vstaň, aby se trošku zkoncentroval a přestal dělat kraviny, typu: co takhle zkusit sežrat někoho z mých kámošů. Po skončení byl ještě, jako bonus, povalen na záda a pak jsme zas pokračovali v cestě. A jak jinak, než bok po boku. Přece se nerozhádáme kvůli žvanci!?!

Obešli jsme Jevanský rybník a začli se stáčet na cestu zpět k autu. Ale před námi byl ještě kus cesty. Před Doubravčicema nám paničky udělaly chvíli pauzu, potřebovaly si už taky odpočinout, takže jsme asi tak 20 minut relaxovali, hlodali si klacíčky a podobně. Pokračovali jsme dále, ale najednou paničky zjistily, že ta zelená, po které jsme měli jít tam jaksi není. Mno, do Doubravčic jsme došli, ale po silnici, ale byly to jen 2 kiláky, takže to nebylo tak hrozný. Tam jsme se zas napojili na zelenou a při zkoumání rozcestníku, který byl u hospody, bylo rozhodnuto, že holky jdou na polívku. Takže jsme na půl hoďky zalehli v hospě pod stůl a musím říct, že to fakt bodlo. Na Bojarovi bylo vidět, že už toho má docela dost a že si potřebuje pořádně odpočinout. Po polívce, který si Terka mimochodem dala hned dvě, jak jí zachutnala, jsme zas vyrazili na cestu. Do cíle nám zbývaly nějaké cca 4km, takže to už byla brnkačka. Proto jsme si to trošku ztížili tím, že jsme to šli už za tmy a ještě začlo docela dost foukat.:-) Ale vzhledem k tomu, že panička se z minule poučila a vzala si pro všechny případy čelovku, všechno jsme zvládli a šťastně dorazili k formánkovi, který na nás čekal tam, kde jsme ho nechali. Překvapivě.:-)))

Cedroň mi byl zas nacpán do kufru a ač jsem byl unaven, pár připomínek jsem si neodpustil. Fakt děsný, musím cestovat s poddanejma stejnou třídou. Nestoudnost, tsss. Ale nakonec jsem i já usnul a spinkal sladce až domů, kde jsme v této bohulibé činnosti vesele pokračovali dál.:-)

fotky