Tady je Majkyho:-)

Dnešek byl náhrada za neuskutečněný výlet s Cedrikovcema minulý týden, kdy Cedrik nudlal a panička měla nějaký divný nutkání trávit na oné místnosti víc času než je normální nebo spala. Ale dneska jsme ráno vstali, byl nám zbalen batůžek a slabě po desáté jsme vyráželi na cestu. Trasu jsme už trošku znali, takže jsme nezabloudili a v 11 jsme byli na místě. Terka s Cedrikem už na nás čekali, takže panička zaparkovala, nakšírovala sebe a nás a mohlo se vyrazit.

Jen co jsme vešli do lesa bylo paničkám jasné, že to nebude taková sranda jak si myslely. Lesní cesty byly jeden velkej led. Ta moje to zjistila velice záhy, řízla sebou hnedka v prní zatáčce. A úspěšně si to zopákla asi ještě 5x, v různých místech, ale vždycky spadla tak šikovně, že si nic neudělala. Aspoň něco, nevim, kdo by se s ní tahal zpátky, kdyby si třeba zlomila nohu bo vyvrkla kotník. Jenže tenhle povrch nejen uměl paničky pěkně přitáhnout k zemi, ale taky nás dost brzdil, takže tempo bylo strašně pomalý. Naštěstí za pár kiláků ledu ubylo a mohlo se trošku přidat, i když stále to nebyla naše obvyklá rychlost.

Cesta ale ubíhala víceméně v pohodě (když pominu paničky značnou nestabilitu a velice časté sezení na zadku), ovšem Cedriček nám to chtěl v jednu chvíli trošku spestřit. Šli jsme kolem plotu, který by tam ovšem vůbec nemusel být, protože byl celej děravej a občas mu chyběla celá část mezi jednotlivými sloupky a Cedrik si to probíhal za ním. Ovšem za dalším plotem byl takovej střední pejsek, kterej měl ve svém plůtku taky pár "unikových východů" a musel se na nás jít kouknout zblízka. Což neměl dělat, protože Cedrik to bral jako provokaci a milého vořecha strašně zvalchoval. Ne že by ho kousnul to ne, jen ho prostě muchlal a děsně u toho vrčel (chichi, to neznám, to nikdy nedělám), ovšem pejsek to pojal velice nehrdinně a vřeštěl jako by ho stahovali z kůže. Z takový montovaný boudy vylez pán a snažil se je uřvat, ale marně. Terka teda za nima vletěla a Cedrik se radši zpakoval. Pejska podala pánovi, který se vůbec nevzrušoval, přes plot, vylákala Bojara z pánovi zahrady, jelikož se tam šel kouknout (když jsem viděl tu díru, nedivím se, že se pejsek protáh, Bojar tím prošel úplně v pohodě) a pak sjela Cedroně. Šel na šňůru a Terka se tvářila, že s ním už dneska nepromluví. Ale nakonec jít to samozřejmě přešlo.

Pokračovali jsme v cestě, přešli silnici a koleje a čekal nás potok. Jenže na přeskočení (pro paničky) to moc nebylo a hlavně trekková obuv není zrovna nejvhodnější na tuto činnost. Nakonec našly kládu přes kterou mohly přejít. Já přeběh taky, Cedrik potok přeskočil, ale Bojar to prostě musel vzít vodou. Vodu prostě miluje a nikdy si nenechá ujít příležitost do nějaký vlízt. Ovšem tentokrát se mu to nevyplatilo. V potoce bylo tolik bahna, že tam skoro uvíznul a musel vynaložit hodně úsilí, aby z něj vylezl. Samozřejmě byl jak prasátko. Ale tak na to jsme si už zvykli, takže vlastně nic nového pod sluncem.:-)

Šlapali jsme dále lesem a došli ke kopečku, kterej jsme prostě museli slízt, ale byl celej zledovatělej. My dobrý, ale paničky se netvářily dvakrát nadšeně. Nakonec si prostě kecly na zadek a sjeli to po "vlastních".:-) Panička jela první, tak jsem jí musel hnedka jít zkontrolovat, protože tohle zavánělo srandou. Hopsal jsem okolo ní a výborně se bavil. Ono ne každý den se mi poštěstí vidět paničku naturálně bobovat.:-) Když dojela i Terka, byl na ně opravdu výbornej pohled. Ta moje se smála jak blázen, i když se jí nedivim, bylo to fakt ftipný. Pak jsme procházeli vesnicema, takže jsme byli zas dáni na šňůru a ťapali hezky vedle sebe. Bojar šel fakt dobře, celou cestu. Je to náš šikulka.:-)

Zbytek cesty proběh v pohodě, jen Bojárek spapal moc luxusní lidský exkrement a smrděl na sto honů a jen jsme vyděsili nějakou paní, která šla proti nám. Panička psala zprávu Lucce od Benjiho, tak jsme se na chvíli zastavili a Cedrik prostě hlídá, což je za šera dobrá věc. Takže začal štěkat a chránil nás před zákeřným kolemjdoucím. Terka šla teda s Cedrikem na stranu, aby paní mohla projít, ale ona furt stála a ptala se, jestli si nás paničky držej, že má strach ze psů. Tak ta moje dopsala zprávu a taky uhla na stranu, ač my jsme vůbec nic nedělali. Jenže paní furt stála, tak panička říká, že jsme na vodítku, takže může jít, ovšem pani najednou řekla, že jde tam, kde jsme stáli. No, takže jsme se zas přesunuli a nechali paní projít. Moc jsem nepochopil, proč nešla ještě před tím, než Terka s Cedrikem uhli, protože jsme jí vůbec nepřekáželi, ale to by nebylo zas vzrůšo, že jo?:-)))

No a pak už byl poslední úsek, kterej jsme teda museli zvládnout za tmy, což nebylo zas tak jednoduchý. Ono se docela špatně jde když není vidět na krok. Hlavně teda paničkám. My to docela zvládali, ač nám to taky občas uklouzlo. Ale už jsme se blížili k domovu, takže to nám pomáhalo a šlo se trošku líp. Za chvíli jsme už dorazili k autu a domečku Cedrikovců, byli jsme pozváni dál, panička dostala kafe a luxusní chlebíčky, které nám připravila Terky mamka, my deky, abychom si mohli lehnout, protože Terky táta není nakloněn více pejskům v baráku a zůstali jsme tedy venku. Paničky ale byly solidární a byly tam s náma.:-) A pak jsme už jeli domů, kde jsme dostali véču, zapadli do pelíšků a vstali jen na večerní prochajdu a pak opět zalehli. Fakt to bylo náročný, ale super. Určo brzo zas podnikem další trénink na dogtrekking.

Tentokrát jsme ušli 25km a podívali se do takových "skanzenů" jako je Libušín, důl Mayrau apod.:-)

fotečky